Česká televize: Nezávislá s ručením omezeným?!

Nevěřil jsem, že tenhle moment někdy přijde, ale právě nastal historicky unikátní případ – toto je první blogpost, který nepíši proto, že bych byl donucen pomocí něčí zneužité autority, ale z vlastní, svobodné vůle. Tedy, přesněji řečeno tuto formu volím jako menší zlo k variantě, že bych o tom musel vyprávět všem, kterým jsem to slíbil. Ale dost už nudného úvodu, přesuňmež se k nudnému obsahu.

Tento post se zabývá přednáškou/seminářem/diskuzí, která proběhla v úterý 18.3. 2014 na Právnické fakultě UK, pod záštitou studentského spolku ELSA. O tématu mluvili právník Aleš Rozehnal, který se problematikou nezávislosti a objektivity ČT zabýval a Pavlína Kvapilová, někdejší vedoucí sekce nových médií České televize.

JUDr. Aleš Rozehnal, PhD – „Na čem má být Česká televize nezávislá?“

Celý seminář odstartoval pan doktor Rozehnal svým velmi dobře připraveným příspěvkem. Začal položením této velmi podstatné otázky. Je totiž zřejmé, že jakékoli veřejnoprávní médium, které by se snažilo nebýt závislé na všech okolních jevech, by nemohlo být schopné plnit své závazky vůči společnosti. Definoval tedy tuto nezávislost, jako nezávislost na státu a politické moci.

Nicméně na začátek je třeba uvědomit si některé důležité faktory, které debatu na toto téma nutně ovlivňují. Česká televize je veřejnoprávní instituce, což jí dává poměrně unikátní úhel pohledu – umožňuje jí to věnovat se svým cílům, které nejsou komerční, ale mají podobu služby společnosti a zároveň nezodpovídat přímo státu. Samozřejmě model veřejné televize jako státního podniku také může existovat, jak je tomu například u BBC, to ale pak televizi nutí vysílat obsah, který jí určí vláda (což se prakticky nestává, ale z právního hlediska tuto povinnost má,) což v případě média veřejnoprávního není zapotřebí.

Jsou tři základní modely, pomocí kterých může být veřejnoprávní instituce spravována.

1. Samospráva – jednání instituce je zcela autonomní, případně existuje kontrolní orgán, který je nicméně vně organizace a nemá příliš velké pravomoce. Tento model má však ten problém, že bez přímější kontroly by mola být instituce náchylná k ovlivňování nejrůznějšími korporacemi a spolky.

2. Volba rady ČT zástupci veřejnosti – toto je model, který se používá u nás. Radu volí poslanecká sněmovna, což je na druhou stranu výrazně politický orgán, a to vede k ovlivnění státní mocí, byť se v tomto případě jedná o moc zákonodárnou. Výběr do rady je prováděn z osob nominovaných různými vědeckými, kulturními a dalšími veřejně zájmovými spolky a institucemi, politické strany jsou z toho vyloučeny, což ale teoreticky naznačuje, že politické strany nejsou součástí veřejného zájmu.

Tím máme pokrytectví zakotveno přímo v zákoně!                  – Aleš Rozehnal

3. Rada je volena samotnou veřejností – tento model používá například Holandsko. Funguje tak, že jednotlivé spolky či instituce mají daná místa, do kterých si sami volí své zástupce. Na druhou stranu u nás by byl problém v tom, že jednotlivé instituce nejsou dost etablované a bylo by velmi těžké vybrat, které spolky by v radě měli mít místo a které nikoli.

Na správním modelu je tak v našem prostředí jen stěží možné něco měnit,  je kompromisní a případné další možnosti by byly nesnadno aplikovatelné.

Zákon o televizním vysílání říká, že ČT musí poskytovat objektivní a nezávislé informace, což je ale poněkud matoucí, protože samotné informace nemohou být označeny za objektivní – objektivní může být až jejich kontext. Nejvyšší správní soud tyto informace definoval, jako takové, které jsou relevantní a respektují zásady objektivity a vyváženosti. Pro další vhled se musíme podívat k radě pro televizní vysílání, která upřesňuje, že provozovatel je povinen dávat pozor, aby v politicko-publicistických pořadech nebyly zvýhodňovány žádné konkrétní pozice či názory.

Což by se mělo ukázat například v tom, že bude vždy dán prostor všem podstatným názorovým skupinám, podobně jak je tomu u soudního řízení. Pokud to není z nějakého důvodu možné, musí o tomto faktu být divák informován, jinak není možné o zpravodajství mluvit jako o objektivním a vyváženém. Na konkrétním případě: pokud zpráva mluví o propouštění zaměstnanců ministerstva dopravy, není možné nechat promluvit ministra, a názor zaměstnanců nahradit pouze prohlášením redaktora. Také není možné tyto rozhovory dodat později, či na jiném programu, protože v obou případech televizi sleduje úplně jiná skupina lidí a tak se stane, že různí lidé postupně uslyší dvě nevyvážené reportáže. Samozřejmě není možné v krátkých formátech zpráv nabídnout komplexní vhled do problematiky, ale každá ze stran by měla dostat stejnou možnost reakce.

Zákon o České televizi poskytuje další velmi důležitý kousek mozaiky legislativy. Rozšiřuje totiž problematiku o tvrzení, že vysílání by mělo být v celku objektivní a vyvážené. Tím se nicméně naskýtá otázka co přesně je to ten celek. Vysílání jako takové? Jednotlivé programy? Pořady? Či dokonce samotné části nebo díly pořadů? Kodex ČT však stanovuje, že rada by měla vysílání kvůli objektivitě kontrolovat minimálně jednou za čtvrt roku – tedy zjevně největší kus vysílání, který může být takto posuzován, je čtvrtletní období na jednom programu. To mimochodem vyvrací tvrzení, že zásady objektivity a vyváženosti nebyly narušeny, když vše bylo názorově vyváženo v rámci celého vysílání (tedy později, či na jiném programu.)

Přes všechno informace poskytované veřejným médiem nemají být sterilní, naopak musí ukazovat obraz reality a vyvolávat celospolečenské diskuze. Obsah vysílání je také velmi zajímavý z legislativního hlediska, protože není zjevné, kdo do něj může zasahovat, a kdo je za něj pak zodpovědný. Podle kodexu ČT za obsah zpravodajských a politicko-publicistických pořadů odpovídá šéfredaktor dané sekce, což je ovšem v rozporu se zákonem o televizním vysílání, podle kterého za obsah odpovídá provozovatel, tedy vedení České televize – a zákon má samozřejmě přednost. Interpretace tohoto rozporu by měla vést k tomu, že šéfredaktor má možnost (a povinnost) do obsahu zasahovat, ale nikoli právní odpovědnost. Důležité je, že legislativně tedy existuje teoretická redakční autonomie, ale nikoli redaktorská. Možnosti a pravomoci redaktorů jsou tak redukovány na paradoxně menší, než jakým se těší redaktoři komerčních televizí.

Podobné pravomoci by měly vyplývat z organizační struktury, ale v případě ČT to bohužel není dáno. Mimo organizační strukturu tak může teoreticky zasahovat jen generální ředitel, nebo pověřený pracovník a jen s písemným pokynem a v momentě, kdy by hrozilo porušení zákona. Zjevně je jen na řediteli ČT komu tuto pravomoc dá – takže moc nad obsahem vysílání je v rukách naprostého minima lidí – což asi pro naplnění úlohy veřejné služby není ideální stav.

Mgr. Pavlína Kvapilová – „Není to jen o legislativě, ale také o mindsetu.“

Po perfektně připraveném a striktně logickém úvodu doktora Rozehnala, přišel na řadu příspěvek Pavlíny Kvapilové, který se naopak projevoval svou chaotičností, dynamikou a procítěností.

Je třeba si uvědomit, že svět televize je duální systém vysílání komerčního a veřejného. Komerční televize mají za svůj cíl dosáhnout profitu a řídí se stejnou bussiness logikou, jako jakákoli komerční firma. Naproti tomu televize veřejné plní určitou společenskou úlohu, mají jasně danou sérii pravidel, která omezuje a usměrňuje jejich chování a bývají do jisté míry svázané se státním rozpočtem – u nás je tato závislost poměrně nízká, díky použitému modelu koncesionářských poplatků.

Ve světě probíhají rozsáhlé společenské, ekonomické a technologické změny a s sebou přináší problémy jak pro jednotlivé veřejné televize, tak pro jejich mezinárodní spolky. Jako pro velké instituce pro ně není snadné držet se změnami krok, protože už ze samotné svojí podstaty musí být méně responzivní, než například malé startupové firmy nebo drobná sdružení.

Typickým příkladem je odříznutí řecké veřejné televize ERT vlastní vládou v roce 2013, kdy stanice přestala vysílat po téměř 65 letech nepřetržitého provozu. Je to poměrně paradoxní, protože se jedná o krizi evropské demokracie v kolébce evropské demokracie. Tomuto případu se věnuje i dokumentární film Ztracený signál demokracie promítaný v rámci festivalu Jeden svět. V rámci tohoto festivalu mimochodem proběhla i velmi zajímavá debata o roli politiků a médií v dnešním světě.

Jedním ze zjevných společenských problémů je také oligarchizace společnosti, která zejména u nás velmi aktivně zasahuje do mediálního světa. Pro ilustraci přidávám graf vlastníků českých tiskovin podle prodaných výtisků (místy jsou některá čísla méně spolehlivá než by se dalo čekat, ale co už nadělám. Povětšinou jsou data z Unie vydavatelů z roku 2010.) V modelu je započtených devět denníků: Lidové Noviny, Mladá fronta DNES, Metro, Deník, Aha!, Blesk, E15, Hospodářské noviny a Právo.

Veřejná televize by měla být logickou alternativou oligarchizovaných médií. Důležité je si uvědomit, že problém se netýká jen legislativy, ale též midsetu organizace. Jako pozitivní příklad si můžeme vzít Open Data v Anglii, která svoji strategii transparence nemá žádným způsobem legislativně ukotvenou a přesto je velmi progresivní – s tím souvisí problém neohrabanosti, protože technologie postupuje rychleji, než se stíhá legislativa upravovat.

Dalším problémem, který s oligarchizací nastává je, že již nestačí být apolitický, vyvažovat a objektivizovat politické zprávy, ale že totéž je třeba dělat v rámci potenciálních zájmů oligarchů. Ekonomické vztahy tak nabývají na důležitosti.

Veřejná média by měla být prostorem pro veřejnou debatu. Jako taková by měla mít výraznou vnitřní kulturu, která podporuje různé názorové skupiny a vytváří tak jakýsi prvotní, vnitřní editoriál.

Diskuze

Po části odpřednášené Pavlínou Kvapilovou přišel čas na otázky z publika. Obávám se, že k tomu toho nedokáži moc napsat. Zmíním pár myšlenek, které mě během diskuze zaujaly, ale absolutně nejsem schopen zprostředkovat dynamiku diskuze, nebo s alespoň nějakou přesností jasně určit, kdo co říkal.

Ukázalo se, že v legislativě rozhodně jsou díry a že kodex ČT není na úrovni době (poslední úpravy byly před deseti lety.) Problém je zejména v koncentraci veškeré rozhodovací moci do rukou několika málo lidí.

Zajímavá debata se strhla kolem 24 redaktorů, kteří poslali veřejnou stížnost vedení ČT na neobjektivitu. Názory padaly různé. Z legislativního hlediska se jednalo o stížnost „dvou,“ protože anonymní stížnost nemůže být radou ČT projednávána. Na druhou stranu padaly jména lidí, kteří z televize odešli / byly odejiti na základě svých stížností. Padl i názor, že stížnost by neměla být braná jako stížnost, ale jako podnět, který by měl vést ne snad ke konkrétnímu řešení, ale k vytvoření platformy, která by umožňovala veřejnou a podnětnou diskuzi. Většina účastníků se nicméně shodla, že to, jakým způsobem řešení této stížnosti proběhlo bylo zcela nedostatečné a přinejmenším podezřele vypadající.

Další zajímavý postřeh se zabýval radou ČT, která je součástí něčeho, na co dohlíží a zároveň je tomu částečně podřízená. Některá rozhodnutí ředitele sice může vetovat a připomínkovat, ale nemůže je přímo změnit. Rada tak má výrazně sníženou možnost zasahovat do dění v ČT po volbě ředitele – ačkoli v opačném případě by to pravděpodobně mělo negativní vliv na respozivitu celé instituce.

To je tak všechno, co mi uvízlo v hlavě. Ještě nakonec si dovolím takový drobný disclaimer: To co jsem zde popsal, se nemusí shodovat s realitou, názory účastníků diskuze a dokonce ani s názory mými.

Basics of New Media Studies III : On Time Travels and Simulacrum

Pokud náhodou někdo čte můj blog v reálném čase (o čemž dost pochybuji, ale drobný disclaimer snad nikoho příliš nepobouří,) chápal bych, že se zamyslí nad tím, proč po dílu prvním přichází hned díl třetí. Já jsem chtěl udělat i ten druhý. Vážně. Ale nějak se mi to nepovedlo. Časem ho určitě doplním (a pak už nikdo nepozná, jak jsem to zameškal,) ale tohle téma mě zaujalo a obávám se, že pokud ho nenapíšu hned, tak to úplně zapomenu a bude to ještě nudnější než takhle.
Takže. Téma včerejší hodiny byl svět simulací. Svět, ve kterém je snadnější potkat simulovaný systém než opravdovou realitu – infografiky, mapy, návody, internet,… ale i například fotky. To všechno jsou příklady věcí, které nikdy nemohou být úplně autentické. Dalším krokem v simulovaném světě je tak zvané simulakrum. To je simulace, která ztratila kontakt s realitou, nebo ho ani nikdy pořádně mít nemohla. Je to tedy nějaké napodobení neexistující reality. Nebo napodobení, které svou existencí vytvoří novou, pozměněnou realitu – hezkým příkladem je třeba obraz Doriana Graye. Na simulakru je zajímavé, že se k němu filsofie (jako ostatně ke všemu) staví velmi rozdílně. Podle Nietzscheho je simulakrum narušení autenticity, něco cizího, co musí být vymýceno. Naopak Deleuze nahlíži na simulakrum jako na něco nového, něco co může být využito a co může vést k další evoluci reality a k dynamice, která je pro náš svět velmi důležitá.

Naším úkolem bylo přijít s vlastním příkladem simulakra. První věcí, kterou jsem si na toto téma vybavil, byly přehrávky historických bitev, které jsou velmi rozšířené a zejména v USA i velmi populární. Vytvářejí úplně novou realitu – nejen proto, že nikdy nemohou být příliš přesné, ale i proto, že bitva ze sedmnátého století, která probíhá čtyři metry od silnice plné aut a hned vedle stánku s párky v rohlíku, zkrátka realitu natolik narušuje, že není možné ji zařadit – ani do té naší ani do té někdejší.

(na obrázku je záběr na účastníky přehrávky války o nezávislost jak byli s seriálu Sleepy Hollow)

V tomto mě velmi zaujala jedna scéna ze seriálu Sleepy Hollow. Hlavním hrdinou je jakýsi Ichabod Crane, jehož nadpřirozeným specifikem je, že bojoval ve válce o nezávislost a probudil se o dvě stě let později, v moderních Spojených Státech. V jednu chvíli se ocitl právě v takovéto „historické“ bitvě a nebylo v jeho silách rozpoznat realitu od simulace a pochopit, co se ve skutečnosti děje, čímž podle mě ještě podrtrhuje absurditu, ale i dopad podobného simulakra.

(na obrázku je Ichabod Crane, hlavní hrdina Sleepy Hollow na jednom ze záběrů, které ukazují jeho minulost)

A já už dám pokoj se svým oblíbeným seriálem a budu dál vesele čekat na další díly. Každopádně by to pro dnešek mohlo stačit, sbohem a dík za ryby.

Basics of New Media Studies I : Returning to Basics – New Media Storytelling

První semestr je za námi a s ním končí i mé blogovací povinnosti. Alespoň tohle byla moje naivní představa. Ale ukázalo se, že pejsek s kočičkou na to mají úplně jiný názor. S novým semestrem přichází nové předměty a mě nezbývá, než záhubu svého blogu ještě o něco oddálit. O nových mediích se dá říct mnoho věcí; mě osobně se například líbí úvaha, že pohybovat se ve světě nových médií znamená předjímat určitá omezení a, což je možná ještě podstatnější vyvarovat se příliš statického přemýšlení, které by mohlo vést k vytvoření omezení, která vůbec nejsou zapotřebí.

Tohle tvrzení lze samozřejmě vztáhnout na jakékoli médium, protože každé médium má soubor omezení, které je třeba dodržovat a která určují specifika a možnosti zprávy, která je skrz něj přenášena. Zajímavým tréninkem pro pochopení omezení, která přinášejí některé komunikační kanály, jsou lipogramy. Lipogram je text, který záměrně neobsahuje jedno nebo více písmen abecedy, typickým příkladem je román Gadsby, který byl napsán v angličtině a to bez použití písmene „E,“ což je velmi limitující – odpadají tak určité členy, velká část minulých časů, zájmena třetí osoby velká část číslovek – a dalo by se samozřejmě pokračovat.

No, a co by to bylo za StuNoMe přednášku, kdybychom si to také nevyzkoušeli. Takže tady je lipogram úryvku pohádky o tom, jak spolu pejsek a kočička umývali podlahu…

To bylo kdysi, když psík a kočička spolu pořád hospodařili; žili u skupiny stromů v mini-domku a tam spolu pobývali a toužili tvořit maximum tak, jak to tvoří obří humanoidi. Šlo jim to však často hůř – mají totiž miniaturní, málo agilní tlapky a navíc postrádají prsty – narozdíl od humanoidů. Mají namísto nich polštářky a na nich drápky. Být humanoidní mohli by tvořit cokoli, tak jako lidi, avšak takto mají smůlu. I škola byla problém, páč zvířátka přijímali dost zřídka; mnohdy ani trošku. Naopak malý humanoidy tam drží pořád.

A tak to v kočkopsíčím bytku vypadalo tak i tak. Občas byli úspěšní, občas to pokazili, a mívali tam v různých chvílích i trochu bugřík. Tu, jak dny ubíhali, všimli si jak mají uvnitř vlastního domku špinavou podlahu.

Vzhledem k mé češtinářské neschopnosti a jazykové neomalenosti text vypadá strašlivě (někdo by dokonce mohl tvrdit, že je to trošku kočkopes, hahaha), ale kdyby se vás na to někdo ptal, nebojte se mě zastát a všem tvrdit, že je to způsobené jen a pouze omezením média.